Příběhy DJI 20. díl - Kambodža
„V jedné vzdálené Kambodžské vesnici, kde místní nemají elektřinu, telefony nebo televizi, způsobilo moje létání s Phantomem poprask…
Kambodžské děti udivené z kvadrokoptéry DJI Phantom | Zdroj: dji.com
Minulý rok jsem měl potěšení z toho, že jsem jel hluboko do Kambodži, abych zde mohl ve vzdálené vesnici Anluk Lang natáčet dokument o humanitární pomoci. Vesnice je velmi jednoduchá: jednoduché dřevěné stavby, špinavé cesty, všudypřítomná hospodářská zvířata. Lidé jsou upřímní a velkorysí, a zatímco se na ně můžeme dívat a říkat: „Vždyť oni nic nemají,“ vědí, že mají všechno: rodinu, přátele, komunitu. Byl to úžasný zážitek, komunikovat se skupinou lidí, která byla v podstatě odříznuta od okolního světa, od Facebooku, Instagramu, reklam nebo jakéhokoliv jiného druhu technologie.
To je také důvod, proč byli všichni poblázněni mojí kvadrokoptérou DJI Phantom.
Lidé jsou velmi zvědavá stvoření. Jakmile se tváří v tvář setkáme s něčím, čemu nerozumíme, všichni reagujeme stejně: máme trochu strach, který je veden pocitem údivu a vzrušení. To z nás dělá lidi. Vidět oživlé tváře dětí, jež sledovaly letící Phantom, to byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Byly udiveny bez ohledu na to, kdo jsem nebo na čem pracuji. Když jste svědky něčeho takového, je vám připomenuto něco, za co stojí žít. Neznámá dobrodružství.
Vždy jsem byl filmař, vyprávěč. Teprve před pár lety jsem se pustil do létání s drony, a nyní, je to jeden z nejmocnějších nástrojů, které mám. Moje letecká kinematografie mne dostala na mnoho míst po celém světě: do Finska a na Sicílii, do Koh Pi Pi a za polární kruh. Nezáleží na tom, kam jdu, perspektiva je s tímto malým zázrakem vždy unikátní. Děkuji DJI za obohacení mého života jako filmaře, a za životy druhých, kteří nás nechávají létat nad svými hlavami, abychom mohli vyprávět jejich příběh.
Roberto Serrini“
Zdroj: dji.com
